V eseji Tři Guineje (1938) se Woolfová myšlenkově vyrovnává s hrozbou války a s otázkou, jak se má v dané situaci zachovat žena. Její nečekaná, pro mnohé provokativní odpověď, která odmítá přijmout zhoubnou dualitu fronty a týlu, se snaží proniknout klamavými zástěrkami onoho míru, jenž je pouze pokračováním války jinými prostředky, a vede k rozboru oné agresivity, jež hluboce proniká i sférami kultury a vzdělanosti a vybíjí se v ponižování žen.
Vlastní pokoj, text přednášek pronesených roku 1928 na dvou anglických dívčích vysokých školách, se řadí ke klasickým dílům feministického myšlení. Otázka vztahu žen a literatury se stala Woolfové příležitostí k zamyšlení, ve kterém obratně využívala žánry literární analýzy, společenské kritiky, vyprávění a meditace a spojila vážnost s úsměvným nadhledem. Čtenář cítí, že i u Woolfové je tvůrčí duch onou „žhavou tavnou směsí“ prostou zloby a slučující obě pohlaví, již nachází u Shakespeara, a právě proto její eseje zůstávají nadčasové.