… novému ránu rožnem svíci
je neznámé a nemá tváře
jak anděl v dřevu lípy spící
a čekající na řezbáře
Na tyto verše Jana Skácela jsem si vzpomněl, když jsem si přečetl Pavlovu novou knihu. Najdeme v ní leccos z předchozích knížek — tak třeba opuštěnou zahradu, čerta i titulního anděla — ale přesto je tahle knížka něčím jiná. Pochopitelně je o andělovi, ale taky je o tom, jak jsme na tom s anděly my sami. A že andělů je na světě potřeba, i když třeba oni samotní o tom někdy pochybují. Asi jsme od Pavla Čecha zvyklí na knížky veselejší, i když v každé z nich se nějaká ta temná nota rozezní. Jenže ony i ty temné noty, i ten anděl letící — kam? — vždycky v sobě nesou naději, která má křídla, a klidně — jak to pan Skácel kdysi překrásně napsal — třeba křídla dosti nečekaná:
někdy se anděl na nás hněvá
anděla máme každý svého
a naděje má z buku křídla
a srdce z dřeva lipového …
Radek Malý
