Řekněme si poctivě, že žádný lék na problémy nazývané demence neexistuje – jsou tu maximálně přípravky, které různě úspěšné brzdí vývoj nemoci. Pak je tu sbírka opatření diktovaná EU, která by měla zabránit rozpadu osobnosti starých lidí. Na prvním místě je pomoc rodiny, protože komunitní centra jsou v zárodku s vysokým rizikem potratu.
Dřina blízkých příbuzných je neuvěřitelná, obdivuhodná, a proto vzácná. Staříci končí v domovech důchodců – různě vybavených, podle jejich příspěvku – občas nechutně izolovaných na základě státních opatření a o to rychleji umírajících (covid a jeho stopa). Postarat se o rodiče postiženého progredující demencí je víc než kumšt. Je to oběť.
Že je tvrdé ji podstoupit a že je dobré ji podstoupit, i za cenu vlastních obětí, je žádoucí. Víc než žádoucí. Až se tobě bude třásti ruka…, píše Neruda. Děti by měly vidět, že péče o rodiče patří mezi činy ozářené slávou, stejně jako boj na barikádách blahé paměti. Je jen o trochu delší, složitější a méně oslavovaný. Náš text přináší příběhy slavných i neslavných, bohatých i těch, kdo do péče museli investovat vše, kteří to dokázali a měl by být povzbuzením pro další rodiny rozhodující se v podobné situaci.
