Ryl jsem pak zleva doprava, jako bych psal. Zdeněk Volf píše, jako by ryl – vrostlý do krajiny, do času, do paměti, která zpřítomňuje naše mrtvé, konfrontuje nás se sebou samými kdysi, v jiném světle, s jinými nadějemi, postuláty, sny. Důvěrný kontakt se zemí, doslovně i obrazně. Boty a paznehty. Ale také obrazy přátel, rozhovory, zaslechnutá, přečtená slova, místa: Ty víš přece, co pro verš může znamenat místo, jak tehdy pro to, co bylo na počátku… slovo. Svědci, prostředníci. Básně různé délky, různých východisek mířící soustředěně k podstatnému: k jinak nesdělitelnému, neopakovatelnému, neopominutelnému. K místu, kde přechází větve v nebe, nebe ve větve jak nádech ve výdech…
