Každý člověk touží po štěstí, zakouší ve svém nitru žízeň, která volá po utišení. Co to ovšem znamená být šťastný? Co nás činí šťastnými? A existuje něco jako nejvyšší štěstí? Svrchované utišení?
Autor ukazuje, že touha po štěstí je člověku přirozená, vychází z nejvnitřnějšího jádra lidské bytosti, kam byla vepsána už při stvoření. A tato touha musí nakonec dojít naplnění, má-li mít lidský život vůbec nějaký smysl. Kdyby neexistovala naděje na utišení, byl by člověk odsouzen k zoufalství. Lidskou touhu po štěstí ovšem nemůže utišit nic stvořeného. I kdyby člověk získal celý svět, nenasytí se, nepřestane prahnout po něčem víc. Onu nejhlubší žízeň může utišit jedině „dobro v úplnosti“, Bůh sám. Plnosti štěstí tedy dosáhneme až v cíli své cesty, ve věčném životě, kdy Boha uvidíme tváří v tvář. V tom totiž spočívá definitivní štěstí, v blaženém patření na toho, koho milujeme, v kontemplaci.
Znamená to tedy, že štěstí nám bude dopřáno až na věčnosti? Že pozemský život není nic než trápení? Nikoli. Už zde můžeme okoušet předchuť věčného štěstí, v milujícím patření, v pozemské kontemplaci. Ta ovšem není, jak by se snad mohlo zdát, vyhrazena pouze mystikům či světcům, ale každému, kdo se dokáže zastavit, ztišit, žasnout a s láskou pohlížet i na ty nejnepatrnější věci.
