Povídka Siddhárta napsaná v letech 1919 až 1922 nese podtitul „indická báseň“. Vskutku básnickým jazykem se v ní vypráví příběh bráhmanského syna Siddhárthy, který hledá pravdu a smysl života. Hermann Hesse (1877-1962) si při hledání cesty z myšlenkových a společenských krizí své doby i z krizí vlastních bere na pomoc myšlení Východu. Vedle čínské moudrosti jsou to především prvky hinduismu a zejména buddhismu, k němuž autor dlouhá léta inklinoval. Buddhismus však naprosto nebyl nějakým jeho „vyznáním“ a povídka Siddhártha je dle Hesseho vyjádření výrazem osvobození od svázanosti indickým myšlením. V podstatě zde jde o velmi německé hledání svébytné osobní existence, vlastního já. Nikoli skrze nějakou nauku, ale osobním úsilím. Lidské moudrosti se nelze naučit pomocí doktriny, je nutno k ní dospět vlastním životem.
