Architektonické prostředí má výrazný vliv na kvalitu života jeho uživatelů, a to v celé své šíři – fyzické, psychické, sociální i spirituální. Vztah architektury k vitalitě těch, jež obklopuje, byl teoreticky zpracován různými autory, zmiňme například úspěšnou knihu Nikose A. Salingarose Sjednocená teorie architektury. Forma, jazyk, komplexita (česky 2017). Nepřekonanou klasikou však zůstává obsáhlé čtyřsvazkové dílo amerického architekta rakouského původu Christophera Alexandera Podstata řádu, a to zejména jeho první svazek Fenomén života.
Alexander se snaží o uchopení elementárních principů tradiční architektury a nabízí porozumění tomu, co vytváří život, krásu a funkčnost jak v budovách, městech a krajině, tak v místnostech, zákoutích a detailech předmětů, které používáme. Popisuje geometrická pravidla, s jejichž pomocí se skládají jednotlivé architektonické prvky do celků vyvolávajících pozitivní a prospěšnou odezvu. Tato pravidla odrážejí tvořivé pochody uvnitř organismů a ekosystémů, podivuhodně vyvažující neustálé vznikání nového a udržování harmonie.
Kniha propaguje architektonické prostředí podporující vitalitu – tedy takové prostředí, které pozitivně ovlivňuje přirozenou lidskou schopnost žít, růst a vyvíjet se v souladu s vrozeným lidským spřízněním s přírodními systémy a procesy.
„Kniha Podstata řádu: Fenomén života nevyžaduje od čtenáře, aby znal ostatní svazky tetralogie. Funguje jako samostatné, obsahem i formou uzavřené – celistvé – dílo. Uklidňuje a provokuje, ujišťuje a znepokojuje, podněcuje k rozhovoru a vybízí k aktivitě: schválně, už jste si na předmětech či osobách ve svém okolí vyzkoušeli test zrcadlení sebe sama? Zkusili jste na nich najít patnáct vlastností živých struktur? Nedává vám najednou to, s čím se potkáváte, větší smysl?“ Z doslovu Martina Horáčka
