Čerstvě dostudovaný chemik Primo Levi, kudrnatý mladíček s nesmělým pohledem, je v prosinci 1943 zatčen a krátce na to transportován do Osvětimi, kde ho vězní až do osvobození tábora dne 27. ledna 1945. Na stránkách, které napsal brzy po svém návratu k rodině, podává svědectví o hromadném šílenství, zvrácených ukrutnostech, proradnosti, tuposti, o nejstrašlivějších činech, jichž jsou lidé – a jen oni – schopni. Ale také o lidském sblížení, soucitu, odvaze, přátelství a nezdolnosti. Vypráví hlasem jasným, pevným a něžným, bez nenávisti i sebelítosti. Daří se mu cosi zázračného: v každém vězni, který se objeví na stránkách jeho knihy, ať už je to häftling nebo múzlman anebo kápo, poznáváme kohosi blízkého. A naučíme se ho chápat. Ti lidé v nás podnítí touhu žít dobře a čestně. Probudí naše lepší já.
„Znovu a znovu mě ohromuje, jak nelidští dokážou být lidé k sobě navzájem.“
„Lidské nestvůry existují, ale je jich příliš málo, než aby byly opravdu nebezpečné. Nebezpečnější jsou obyčejní lidé, funkcionáři ochotní uvěřit a jednat, aniž by zapochybovali.“
