ějiny možná píšou vítězové. Muziku však mají na svědomí rebelové.
Pro většinu lidí jsou dějiny hudby pouze matným pojmem ze školních učebnic, s nímž má jejich vlastní posluchačský zájem jen málo společného. Pestrému dvacátému století předcházejí portréty vážných skladatelů a napudrovaných paruk. Dál do minulosti už je jen doba chorálů, lidových písní, louten a temna. Archeologické nálezy a historické zkoumání však ukazují, že hudba člověka provází od počátku lidstva: písně byly důležitou součástí lovu i duchovního života, šumění lučních trav znělo jako koncert. Proč se tedy z dějin hudby staly nudné zástupy úspěšných mužů?
Hudební historik a kritik Ted Gioia ve své odvážné knize tvrdí, že to je dáno obecně revolučními možnostmi hudby. Společnost musela nejdříve rebely potlačit a až následně jejich inovace zpracovala do krotkého hudebního kánonu. Vyprávět dějiny hudby proto pro Gioiu znamená vyprávět příběhy odpadlíků a podivínů, kteří hledali nové způsoby, jak, kde a pro koho vyluzovat zvuky či jen poslouchat.
