Když se před několika lety dostaly na veřejnost informace o minulosti Ingvara Kamprada, zakladatele IKEA, o jeho stycích a podpoře švédských fašistů, veřejně vystoupil s prosbou o prominutí, napsal dopis svým zaměstnancům a svou prosbu opakoval v mnoha rozhovorech. Historická reportáž Elisabeth Åsbrink A stromy ve Vídeňském lese stále stojí ve Švédsku vyvolala skandál ještě před zveřejněním. „Všichni milují mýty o své historii. Nejvíce se nás dotkne, když někdo na denní světlo vytáhne zapomenuté příběhy spojené s holokaustem a antisemitismem,“ napsal Wojciech Orliński.
524 dopisů, které židovští rodiče posílají svému synovi z Vídně do Švédska, kam ho poslali, aby ho zachránili – jediný z rodiny přežil, ale i v této severské zemi se musel potýkat s antisemitismem. Kniha je trpkým pokusem autorky vyrovnat se s mýtem o Švédsku třicátých let – mýtem o zemi rovnosti, solidarity a pokroku. Přesto však pro ni několik stovek „rasově cizích“ uprchlíků představuje ohrožení společenského blahobytu. Švédský antisemitismu třicátých let není žádným tajemstvím, ale až autorka ukázala, jakými samozřejmými, necitlivými a krutými činy se projevoval. Upozorňuje také na to, do jaké míry se ve švédské, ale nejen ve švédské společnosti, podařilo vytlačit z povědomí zodpovědnost za holokaust. Historická reportáž A stromy ve Vídeňském lese stále stojí je také knihou o současnosti, protože „poukazování na ostudnou minulost nás činí citlivější k dramatům, která se odehrává před našima očima – drama uprchlíků v současném světě“. Rasismus nezemřel, jen změnil jazyk. Pojem „horší rasy“ nahradila „cizí kultura“.
