O životě, knihách a potěšení
V únoru jsem přečetla knížku Petera Wohllebena Přírodě na stopě. Po jeho titulech o stromech a lesích jsem byla zvědavá, jestli bude stejně příjemně a prakticky popisovat daleko méně atraktivní děje. Co je nějaká zahrádka proti lesu? Ale bavilo mě to a v mnohém jsem se poučila. Život je příliš krátký na to, aby… je…
Jak možná víte, pracuju v knihkupectví. Miluju knížky a lidi. Ráda si s lidmi povídám o knížkách, o čtení a o životě vůbec. Teď mám už dlouho zavřeno. Vlastně se nic tragického neděje. Pořád si žiju ještě dost pohodlně. Mám co jíst a nájem za obchod mi dovolí neplatit teď, ale až na něj budu mít. Sem…
Jednou vstoupila do knihkupectví krásně oblečená mladá dáma a chtěla poradit při výběru knihy pro sedmiletého synka. Ukazovala jsem jí knížky, které se mi zdály vhodné. Třeba Pipi Dlouhou punčochu. Upozornila jsem na autorku Astrid Lindgrenovou jako oblíbenou klasickou spisovatelku dětských knih. Dáma nakrčila nosík a namítla, že od ní četli Malého prince, ale že…
Ráda bych mluvila dnes o počasí. Proč? Je to přece jedno z nejběžnějších komunikačních témat. O počasí se můžete bavit s kýmkoli a kdekoli. Je to téma, které nejspíš nepřináší žádné rozbroje. O otravném dešti, mrzutém sychravu nebo úmorném horku se dá prohodit pár nezávazných frází s prodavačkou v obchodě, s člověkem ve společném výtahu, náhodným spolucestujícím ve vlaku….
V lednu se čte skoro samo. Dlouhé večery, venku zima, navíc je zavřené všechno, co by mě jinak ven lákalo. Dočetla jsem tedy knihy, které jsem načala v prosinci, ale neměla čas, sílu nebo chuť své čtení dokončit. Univerzální Kristus Richarda Rohra mne zlákal především doporučením na obálce, které vyjádřil Bono (ano, ten z U2)….
Doopravdy Zase jsem připálila rýži. Stalo se to jako obvykle. Dala jsem vařit rýži s dostatečným množstvím vody a na mírno. Pololoupaná rýže se vaří dlouho. Při varu jí člověk nemůže nijak pomáhat. Je to taková pasivní práce vařit rýži. To třeba takové těstoviny se v průběhu varu občas promíchávají a trvá to jen sedm minut. Ale…
„Neříkejte, že jste byla vždycky vtipná ze své hlavy!“ napsala mi jedna paní v internetové diskuzi. Někdo totiž chtěl poradit nějaké aprílové žertíky pro syna do školy. Podivila jsem se, proč chce být vtipný, když není. Vždyť nemusí. A výsledkem bylo osočení od dámy, která se pak dost bez humoru navážela do kde čeho. Zaujalo mne…
Vracela jsem se z nákupu a v jedné boční ulici jsem na popelnicích u chodníku zahlédla ležet něco červeného. Byly to červené kožené střevíčky. Nedůvěřivě jsem zpomalila, protože mi to připadlo divné. Tak krásné botičky leží na popelnici? Co je s nimi špatně? Ploché balerínky ze semišové kůže. Jasně červeně zářily, spočívaly pěkně vedle sebe na víku popelnice….
Tyto dny jsou vážně zvláštní. Nic není, jak jsem byla zvyklá. Můj obchod je zavřený a já mám spoustu času. Mohu dočíst rozečtené knihy. V klidu spočinout a jen tak snít. Čichat ke květinám a popíjet čaj z krásného šálku. Rozsvěcet všude svíčky, protože vím, že nikam nepůjdu, a tak si jich užiju. Mohu psát staromódní papírové…