O životě, knihách a potěšení
„To není možné, já z toho pečení snad nevyjdu“, povzdechla si moje kamarádka u šálku kávy. Setkaly jsme se v polední pauze na oběd, protože jsme se potřebovaly domluvit. „Tak přijdeš hned po práci, jo?“ ujišťovala se starostlivě, „to víš, budeme péct z osmi kil mouky.“ „Spolehni se, přijdu,“ uklidňovala jsem ji. Inu vdávat dceru, to není jen…
Některé dny ani nestihnu vybrat noviny za schránky. Jiné, trochu klidnější dny, je stačím zběžně prolistovat. A vstanu-li včas a nevrhnu se na nějakou domácí práci hned zrána, ráda si denní tisk po snídani přečtu. Ale jen málokdy jsem se tak těšila na ranní čtení novin, jako v posledních dnech. Nemohla jsem ani dospat, jak jsem…
Potkaly jsme se s mou kamarádkou Magdou. Měla šílený účes. Vypadala fakt hrozně. Nejspíš jsem na ni koukala dost vyděšeně, protože si ukázala na vlasy, pak mávla rukou, zatvářila se znechuceně a vysvětlila mi: „Tohle? Ach ano, špatná kadeřnice. Co naděláš?“ Soucitně jsem pokývala hlavou a zeptala se jí, jestli nechce telefon na mou kadeřnici. Chtěla….
Mám moc ráda ve vázách květiny. Nemusí to být vždycky přímo květiny, stačí mi i větve, větvičky, trávy, ano i plevel. Od jara do podzimu je mi hej, máme totiž u domu malou zahrádku a tam se vždycky najde něco, co bych mohla utrhnout do vázy. Rovněž z procházek do přírody si přinesu téměř pokaždé nějakou…
Autogramiádu jsme naplánovali na neděli. Jindy jsme se totiž nemohli všichni sejít. A nakonec je to jedno, beztak vždycky někdo z pozvaných nemůže. Bylo to moc hezké. Program měl celkem obligátní skladbu – rozhovor o zákulisí, hudba, čtení, občerstvení a volná zábava.
Děkuji všem, kdo jste přišli na autogramiádu mé 20. knížky. Videozáznam programu se zpracovává, tak jako ochutnávku pár fotek od vás, kdo jste přišli.
Nemůžu se moc rozčilovat, když někdo u nás doma udělá flek na ubruse. Nejde to. Nemělo by to žádný efekt. Smáli by se mi. Já jich totiž dělám nejvíc ze všech. Zrovna minulý týden jsem nabírala na talíře špenát a co myslíte? Ano, myslíte to správně, kus špenátu mi cákl na bílý kostičkovaný ubrus těsně…
Když mě Pavla požádala, abych jí šla za svědka, řekla jsem ano. Cítila jsem to jako svou zodpovědnost, podepřít ji v rozhodnutí, po němž toužila většinu doby, co ji znám. Otázka byla, co na sebe. Ona vypadá luxusně i v teplákách. Koupila jsem si šaty. Ale zdálo se mi to málo. Pořídila jsem si tedy…
Držím v ruce svou dvacátou knížku a mé pocity jsou stejné, jako když jsem poprvé vzala do rukou tu svou první – Brusinky. Velkými křídly mává údiv a uvnitř mne se odehrává souboj radosti, překvapení a trémy. Tolik mne, mých názorů, příběhů a myšlenek najednou na jednom místě. To mě budou mít přečtenou, napadlo mne…