Hana Pinknerová

Nemůžu se moc rozčilovat, když někdo u nás doma udělá flek na ubruse. Nejde to. Nemělo by to žádný efekt. Smáli by se mi. Já jich totiž dělám nejvíc ze všech. Zrovna minulý týden jsem nabírala na talíře špenát a co myslíte? Ano, myslíte to správně, kus špenátu mi cákl na bílý kostičkovaný ubrus těsně…

Když mě Pavla požádala, abych jí šla za svědka, řekla jsem ano. Cítila jsem to jako svou zodpovědnost, podepřít ji v rozhodnutí, po němž toužila většinu doby, co ji znám. Otázka byla, co na sebe. Ona vypadá luxusně i v teplákách. Koupila jsem si šaty. Ale zdálo se mi to málo. Pořídila jsem si tedy…

Držím v ruce svou dvacátou knížku a mé pocity jsou stejné, jako když jsem poprvé vzala do rukou tu svou první – Brusinky. Velkými křídly mává údiv a uvnitř mne se odehrává souboj radosti, překvapení a trémy. Tolik mne, mých názorů, příběhů a myšlenek najednou na jednom místě. To mě budou mít přečtenou, napadlo mne…

Jedna z ulic, co máme za rohem, je po celé své délce osázena akáty. Normálně během roku nejsou ty stromy ničím zvlášť zajímavé. Leda by si chtěl člověk testovat vztahy.  Určitě jste, holky, taky v pubertě otrhávaly lístky z akátových větviček a počítaly: „Má mě rád, nemá mě rád, miluje mě, věrně, tajně, kašle na mě“ a upřeně…

„Vždyť já už si nic s sebou z minulosti netáhnu!“ zvolala jsem zoufale. „Co mám ještě vyčistit a napravit? Myslela jsem si, že už jsem všem všechno odpustila. Copak to ještě není dost?“ Bylo mi mizerně. Měla jsem pocit, že ze všech stran na mne vyskakují kostlivci starých bolestí a bolí, bolí. Styděla jsem se za své…

Pomocné linky jsou takové malé čárky. Nejsou ale méněcenné.

Není zub jako zub. Jednička vlevo nahoře má speciální důležitost. Je vidět.

Některé příběhy byste tak dobře nevymysleli, jak se ve skutečnosti stanou. V jednom malém designovém obchůdku se mi zalíbil stříbrný prstýnek s perličkou. Byl hrozně zvláštní. Když jsem si ho zkusila, bylo mi jasné, že ke mně patří. Nebyl však úplně levný a já jsem se zdráhala si ho sama koupit. Nadšeně jsem o něm…