O životě, knihách a potěšení
V lednu se čte skoro samo. Dlouhé večery, venku zima, navíc je zavřené všechno, co by mě jinak ven lákalo. Dočetla jsem tedy knihy, které jsem načala v prosinci, ale neměla čas, sílu nebo chuť své čtení dokončit. Univerzální Kristus Richarda Rohra mne zlákal především doporučením na obálce, které vyjádřil Bono (ano, ten z U2)….
Doopravdy Zase jsem připálila rýži. Stalo se to jako obvykle. Dala jsem vařit rýži s dostatečným množstvím vody a na mírno. Pololoupaná rýže se vaří dlouho. Při varu jí člověk nemůže nijak pomáhat. Je to taková pasivní práce vařit rýži. To třeba takové těstoviny se v průběhu varu občas promíchávají a trvá to jen sedm minut. Ale…
„Neříkejte, že jste byla vždycky vtipná ze své hlavy!“ napsala mi jedna paní v internetové diskuzi. Někdo totiž chtěl poradit nějaké aprílové žertíky pro syna do školy. Podivila jsem se, proč chce být vtipný, když není. Vždyť nemusí. A výsledkem bylo osočení od dámy, která se pak dost bez humoru navážela do kde čeho. Zaujalo mne…
Vracela jsem se z nákupu a v jedné boční ulici jsem na popelnicích u chodníku zahlédla ležet něco červeného. Byly to červené kožené střevíčky. Nedůvěřivě jsem zpomalila, protože mi to připadlo divné. Tak krásné botičky leží na popelnici? Co je s nimi špatně? Ploché balerínky ze semišové kůže. Jasně červeně zářily, spočívaly pěkně vedle sebe na víku popelnice….
Tyto dny jsou vážně zvláštní. Nic není, jak jsem byla zvyklá. Můj obchod je zavřený a já mám spoustu času. Mohu dočíst rozečtené knihy. V klidu spočinout a jen tak snít. Čichat ke květinám a popíjet čaj z krásného šálku. Rozsvěcet všude svíčky, protože vím, že nikam nepůjdu, a tak si jich užiju. Mohu psát staromódní papírové…
Knihomol v knihkupectví to je něco zcela jiného, než kozel zahradníkem. Knihomol v knihkupectví je popis rozkoše. Ano, píšu o sobě. Miluju knihy a knihy milují mne. Otevírají se mi, voní mi, lákají mne. Knihomol knihkupcem je hezké životní poslání, zjevné nalezení svého místa. Je to také zodpovědnost. Cítím nutkání o knihách mluvit i psát….
Hubený starý muž v dlouhém plášti se s námahou vlekl ulicí. Při chůzi se opíral o hůl a často se zastavoval, aby si odpočinul. „Simeone, zase jdeš do chrámu?“ volala na něj od dveří svého domu známá žena, která právě na lavici před vchodem čistila zeleninu. „Ano, jdu se pomodlit,“ pokýval starý Simeon šedivou hlavou a pomalu…
Když jsem byla malá, hrávali jsme doma takovou hru. Říkali jsme si: „Otevři pusu a zavři oči.“ Pak jsme do otevřené pusy pod zavřenýma očima vstrčili něco moc dobrého, nějaké příjemné překvapení. Jenom maminka tu hru s námi nechtěla hrát, protože jednou s tatínkem trhali švestky a tatínek jí řekl, aby zavřela oči a otevřela pusu. Jenže…
Ze zcela praktických důvodů jsem doma zavedla nový zvyk. V předvánočním čase, kdy se obvykle šuplíky, prádelníky, ano i botníky a spíže mění v tajuplné skrýše tajně koupených dárků, děti začínají podléhat puzení zvědavosti a vyhledávají, co asi tak dostanou pod stromeček. Jejich zvědavost bojuje s touhou po překvapení a bývají to kruté souboje, sama si je pamatuju….