O životě, knihách a potěšení
Jedna z velikonočních tradic naší rodiny, k níž přibíráme i další lidi. V jundrovské oboře jsme vytyčili cestu s dvanácti zastaveními. Po ní jdeme, škrábeme se do kopce a u každého zastavení Otík přečte pečlivě vybraný kus textu z knihy Michala Valehracha Žbluňk. Barvitý popis posledních hodin Kristových venku pod stromy kývajícími se větrem působí…
Některé věci v životě považuju za stálé a nepohnutelné. Třeba katedrály. Nikdy bych si nedovedla představit, že středověká katedrála může shořet v jednadvacátém století. Někdy za středověkých válek? Ano, to klidně, jak by to byli tehdy hasili? Později po bombardování za některé světové války? Ano, samozřejmě, takové věci se za války stávají. Ale dnes? Všechna ta bezpečnostní…
Kamarád mi přinesl flash disk s filmem, pro který dělal české titulky. Požádal mě, abych mu to zkontrolovala. Večer jsem si uvařila čaj, vstrčila flešku do stroje a připravila se na práci. Rozsekal mě první odstavec textu, který zazněl ještě před úvodními titulky. Musela jsem film stopnout a jít se vydýchat. Hlas staršího muže (později se…
„Neříkejte, že jste byla vždycky vtipná ze své hlavy!“ napsala mi jedna paní v internetové diskuzi. Někdo totiž chtěl poradit nějaké aprílové žertíky pro syna do školy. Podivila jsem se, proč chce být vtipný, když není. Vždyť nemusí. A výsledkem bylo osočení od dámy, která se pak dost bez humoru navážela do kde čeho. Zaujalo mne…
Často se mi stává, že se v neděli při zpívání na bohoslužbách zamyslím nad významy frází, které ve zpěvu vyslovujeme. Někdy mne okouzlí poetičnost vybraných slov, jindy zaváhám, jestli si text neodporuje s biblí. Jsou chvíle, kdy mi připadá, že v písni je řečeno přesně to,co právě prožívám, a pak pěju z plných plic. A někdy prostě přemýšlím… Parabible,…
„Copak, třesou se ti?“ otázal se starostlivě můj drahý, když jsem vztáhla ruku ke stropu a zamyšleně jsem pozorovala konečky prstů. Leželi jsme v posteli za slunečného odpoledne a odpočívali po obědě. A po náročném dopoledni. Uklízela jsem balkon a chystala jej na letní provoz. Všechno jsem vydrhla, vyčistila, ometla a naleštila. Neodolala jsem a…
Ráno jsem otevírala mříž u obchodu a na chodníku před ní psí hovínko. To by se nedalo nijak obejít. Co s tím? Vypadalo docela řídce. Kdybych ho chtěla zamést, co pak udělám s koštětem? Doma bych na to nasypala písek, ale kde mám v knihkupectví vzít písek? Přišla jsem do práce dřív, protože mi hodný…
Píšu. Vzpomínám. Strašně moc si uvědomuju, jak osobní a tedy subjektivní všechny ty moje úvahy jsou. Je to moje bublina. Předkládám své vidění světa. Možná s vaší realitou nesouhlasí. Ale možná ukazuje, jaká by klidně taky mohla být.
„Tobě ožívají věci pod rukama.“ Tohle bylo to nejkrásnější vyznání lásky, co si pamatuju. Šlo o starou sifonovou lahev, která stála zapomenutá ve spíži u babičky. O prázdninách jsme tam přebývali a já jsem si vzpomněla, jak za horkých letních dnů, když jsem byla jako dítě ještě doma, jsme si dělávali sifon s domácím sirupem. Cítili…