Hana Pinknerová

„Můžeme se vůbec radovat?“ zeptal se mě před bohoslužbou jeden z mládenců z kapely. „Když víme, jaké hrozné věci se dějí na Ukrajině, tak se přece nemůžeme bavit a radovat. Nebo snad ano? Nebylo by to strašně nesoucitné?“ Přišlo mi, že je ztrápený a opravdu to řeší. Jak může hrát chvály s radostí? Sama jsem prožívala, že…

Neodolala jsem a koupila jsem si hyacint. Plastový kelímek s cibulkou a prvními rašícími listy jsem vložila do bílého kameninového čtvrtlitráku po babičce a postavila v pokoji na okno. Kelímek byl černý a ani květinářka mi nedovedla říci, jakou barvou hyacint pokvete. Budu se muset nechat překvapit. Dny ubíhaly a já jsem si pro samou práci skoro…

„Já to klidně těch pár dní ještě vydržím,“ broukala jsem si pro sebe, zatímco jsem schovávala ramínko s novou jarní sukní zpátky do skříně, „však už to nemůže dlouho trvat.“ Strašně jsem se těšila, až si tu novou sukni vezmu. Poprvé v životě jsem si nechala šít sukni. Když jsem uviděla za výlohou krejčovského salónu tu…

Vlekla jsem se domů z práce. Dnes jsem se cítila opravdu unavená. Zimní kabát mě tížil na ramenou, nohy v kozačkách jsem sotva zdvihala a taška s nákupem potravin k večeři se zdála k neunesení. „Asi mi chybí vitamíny, nebo možná sluníčko,“ napadlo mě. Mohl by to být pěkný modravý podvečer, kdybych ovšem nebydlela ve městě. Skoro v samém centru. Tady…

„Já nevím, jestli mě ještě vůbec má rád?“ zahysterčila si Jana. Seděly jsme spolu na zahrádce malé hospůdky nad objednaným pivem a čekaly jsme na topinky. Letní podvečer byl perfektně vhodný pro náš záměr. Nutně jsme potřebovaly probrat důležité novinky a poskytnout si vzájemnou podporu. To nám to pěkně začíná, napadlo mě v odpověď na Janinu…

Přišla jsem z práce a byla už skoro tma. Doma bylo ticho a prázdno, tma a teplo. Uvařila jsem si čaj, převlékla se do pohodlného domácí oblečení a vychutnávala jsem si tu sladkou chvíli samoty. Nic se mi nechtělo. Rozsvítila jsem si stojací lampu u pohovky a s šálkem čaje jsem se uvelebila mezi poštáři. Zachtělo se…

Vyšla jsem si takhle jednou dopoledne z domu. Bylo to v dosti rozumnou denní dobu, takže jsem se stihla nejen v klidu nasnídat, ale i patřičně upravit, nalíčit, navonět, doladit a naleštit. Cítila jsem se dobře. Tak nějak víc dámsky než obvykle. Bavilo mě být sama sebou. Lehce mrzlo. Žádný závratný mráz to nebyl, ale přece jen to…

Ráno ještě stále sněžilo. Podle výšky sněhových polštářů na zídce, okolních plotech a na zahradní lavičce muselo sněžit celou noc. Ze světlounce šedého nebe se sypaly pytle a pytle vloček. Snášely se k zemi v rytmu tak uklidňujícím, že se mi nechtělo odtrhnout se od okna. Toužila jsem stát tak celé dopoledne a koukat na sněžení….

Pomalu se stmívalo. Myška se protahovala ve svém pelíšku a začínala mít dojem, že už brzy dostane hlad. Ve chlévě panovala klid. Nikdo tu kromě myšky nepřebýval. Po celý den tu bylo ticho, jen snad u stropu zabzučela moucha, která sem zabloudila z pastvin. Bečení oveček a zaštěkání jejich hlídacího psa se ozývalo z takové dálky, že…

Domnívám se, že Vánoce jsou nejtradičnějšími svátky v roce. Aspoň u nás doma tomu tak bývalo. A podle toho, co jsem kde slyšela nebo četla, jsme nebyli ojedinělý případ. Všechno se muselo dělat, tak jako vždycky. To znamená, že jídla a jejich složení, výzdoba, pořadí aktivit, čtení konkrétních míst konkrétních textů a samozřejmě ty správné písně…