O životě, knihách a potěšení
Jela jsem tramvají městem. Bylo slunné ráno a svět za okénkem vypadal vesele. Blížili jsme se k divadlu a já jsem se těšila, že se budu moci chvilku dívat na fontány a trávníky. Kvůli nim jsem si přece sedla na sedadlo na pravé straně tramvaje. Vyhlížela jsem už z křižovatky zelené plochy trávníku s pásy travin a řadami…
V jednom domě na rohu naší ulice mají pěkně hluboké výklenky u sklepních okének. V létě v jednom z nich občas sedával starý pán, pokuřoval a poslouchal tranzistorové rádio. Vypadalo to, jako by veškerý svůj pozemský majetek nosil všude s sebou v několika igelitkách. Kolemjdoucí rozšafně zdravil a usmíval se bezzubými dásněmi. Takový milý dědoušek. Dámy z ulice si ho oblíbily. Vím…
Každý to zná. Poslední chlebíček na míse natřásá srolovanou šunku a volá: „Vem si mě!“ Poslední koláč na talíři se svůdně usmívá a natáčí se vašim pohledům tou pocukrovanější stranou. Poslední čokoládový bonbón v krabici se tváří skoro dietně a budí dojem, že poslední bonbon odčítá kalorie toho předchozího. Poslední kousky mají nějaké tajemství. Působí přitažlivěji,…
Legrační je, že jak uvolním svou mysl splněním úkolu, rozletí se do daleka. Doufám, že můj skvělý nápad bude skutečně tak skvělý, jak mi nyní připadá. Doufám a moc si přeju, abych ho dokázala zpracovat a dotáhnout do publikovatelné podoby. Tajná značka: 53. Držte mi palce.
Dopsáno, odevzdáno, přijato. Ještě jednáme o názvu. Letos to nejspíš nevyjde, ale příští rok určitě. Moje dvacátá knížka.
Vždycky mne překvapí, jak vypadám, když sama sebe zahlédnu na fotografii, kterou někdo pořídil, aniž bych to čekala. Říkám si: „Tak takhle mne normálně lidi vidí?“ Jednou jsem nečekaně narazila v neznámé chodbě na svůj obraz v zrcadle a chtěla jsem se s tou zajímavou ženskou seznámit. Tvářila se přátelsky.
Prázdniny skončily a mě se každý ptá, jaké byly. Co honem říct? Nejsem si jistá, co ode mne lidé chtějí slyšet. Někteří očekávají popisy zájezdů do exotické ciziny nebo do zajímavých domácích destinací. Jiní by rádi slyšeli stížnosti na velké a dlouhotrvající úmorné horko. Moje maminka by tou otázkou mínila dotaz na mou zavařovací produkci….
Jeden přítel mi napsal k narozeninám, že kdyby měl Otec v nebi ledničku, dal by si na ni moji fotku. To se mi líbí.
Jedna paní se mě ptala, jak to dělám, že pořád nacházím něco krásného, že se pořád raduju z nějakého toho potěšení. Že ona si na to, jak je den dlouhý, ani nevzpomene. Chvilku jsem nevěděla, co říct, ale pak mi to došlo. No to je ono. Kdybych nehledala, asi bych taky nic nenacházela. Po mnoha…