V lednu se čte skoro samo. Dlouhé večery, venku zima, navíc je zavřené všechno, co by mě jinak ven lákalo. Dočetla jsem tedy knihy, které jsem načala v prosinci, ale neměla čas, sílu nebo chuť své čtení dokončit.
Univerzální Kristus Richarda Rohra mne zlákal především doporučením na obálce, které vyjádřil Bono (ano, ten z U2). Z knihy jsem byla naprosto nadšená, naprosto ladila s Bellovým titulem Láska vítězí, který jsem slupla hned jak loni vyšel. Zněla jako dvojhlas. Nečetla se mi snadno, musela jsem některé pasáže trávit, promýšlet. Ráda doporučuju.
Atlas odlehlých ostrovů autorky Judith Schalansky je prostě překrásná. Je vtipná, informacemi nabitá a graficky elegantní. Popisuje ostrovy, na které se nejspíš nikdy nepodíváte, překvapivým a vtipným způsobem. Kreslené mapy, osobní poznámky, stručnost. Kniha k odpoledni strávenému v posteli, protože venku fouká, prší, mrzne.
Doma je všude tvrdí Barbara Coudenhove-Kalergi. Něco o tom musí vědět. Když její rodinu vyhnali po válce z Československa, o svůj domov přišla. Objevila v sobě reportérský talent a jako novinářka referovala o nejvýznamnějších událostech evropských dějin 20. století. Její kniha je poutavá, člověk uvidí historii z jiného úhlu, než je zvyklý.
Tajemná zahrada autorky Frances HodgsonBurnettové patřila k těm, na které jsem se moc těšila. Miluju další knihy této autorky (Malou princeznu a Malého lorda) a Tajemná zahrada mne nezklamala. Klasická dětská četba, kterou si vychutnají i dospělí. Já tedy jo.
Knihy, které jsem četla poněkolikáté, jako třeba něco od A. Christie nebo R. Pilcher, uvádět nebudu. Nebylo by to objektivní. Prostě do vany si beru jiné knihy než novinky z práce. 🙂